Německá letounová bezpilotní střela označovaná jako Fi 103, FZG 76 nebo V-1
byla jednou z tajných zbraní německého vůdce Adolfa Hitlera. Poprvé vzlétla ke
konci roku 1941 v Penemünde, tajné základně na pobřeří Baltu. Byl to malý letoun
zhotovený z nestrategických surovin, který byl schopen donést nálož 850 o váze
kg nad cíl vzdálený přes 200 km rychlostí okolo 600 km/hod. Vzlétal pomocí
katapultu ze startovací rampy. To umožňovalo němcům ostřelovat Londýn. Bylo
proti němu vypáleno více než 10 000 střel, z nichž se nad cíl dostala zhruba
čtvrtina.
Tato jednoduchá, výrobně nenáročná bezpilotní letounová střela prokázala
značnou účinnost. Masové nasazení proti Londýnu, Antverpám, Bruselu a Lutychu
způsobilo nemalé ztráty. Nevýhodou však byla velmi malá přesnost. Velení však
potřebovalo zbraň pro přesné útoky na strategické cíle, jako jsou sklady,
nádraží, přístavy, letiště. Poté, co prakticky zkončili útoky klasickými
bombardéry, takovou možnost prakticky ztratilo.
V polovině roku 1943 (již byly navrženy první pilotované verze Ty by
umožňovaly přesné útoky na strategické cíle v Evropě i Sovětském svazu.
Problémem bylo ovšem i „jednorázové“ použití pilota což vzbudilo velký odpor u
většiny důstojníků Luftwaffe. Nicméně program byl schválen a dostal název
Reichenberg. Stavba prototypů probíhala u firmy Henschel. Křídlo dostalo
křidélka, upravena byla příď a především byla vestavěna velmi primitivně
vybavená kabina. Jsou popisovány čtyři verse Reichenbergu (Re).
Reichenberg 1: byl určen ke zkouškám, údajně nebyl vybaven motorem, pod
trupem byla přistávací lyžina. Podle některý pramenů to je však standartní Fi-103/
V-1.
Reichenberg 2: mělo se jednat o dvoumístnou cvičnou versi bez motorové gondoly.
Pravděpodobně však vůbec nebyla postavena, není znám žádný doklad o stavbě,
pouze plánky. Podle některých jiných pramenů se však jedná o Fi-103/ V-1
upravenou pro vlek za Ar 234.
Reichenberg 3: dvoumístná cvičná varianta, vybavená motorem, skutečně
existující.
Reichenberg 4: sériová bojová verse, jejíž výroba se ke konci války skutečně
rozběhla. Kolik bylo vyrobeno není jisto.
Na zkouškách se podílela i známá německá zkušební pilotka Reitschová, která
se díky své drobné postavě vešla bez problémů do stísněné kabiny. Piloty této
zbraně měli být hlavně dobrovolníci z řad Hitlerjugend, kteří by prošli
zkráceným výcvikem na kluzácích a dvoumístné verzi V – 1. Bojové nasazení
Reichenbergu lze s jistotou vyloučit. Ke konci války a po ní byly na základě V-
1 stavěny její kopie i v dalších státech: v U.S.A. (JB-2 USAF a LTV-N-2 US
Navy), Francii (Arsenal 5501 a CT-10), Švédsku (Robot 315) a S.S.S.R. (10Ch a
dvoumotorová D-5).